Sbor národní bezpečnosti

Sbor národní bezpečnosti (SNB) existoval v Československu v letech 1945-1991.

Jeho vznik se váže k 4. schůzi československé vlády 17. dubna 1945 v Košicích. Vláda zde schválila návrh předložený komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem nazvaný Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu. Národní bezpečnostní služba se měla skládat ze tří složek:

• ze sboru uniformovaného Národní bezpečnostní služby (místo policie a četnictva);
• z uniformovaného sboru pohotovostního (po vojenském vzoru organizovaném a vyzbrojeném);
• ze sboru neuniformované Národní bezpečnostní služby (včetně vnitřního a zahraničního politického zpravodajství).  

SNB ponechal zachované základní členění na dvě části Sboru:

• část uniformovanou, tzv. Veřejnou bezpečnost (VB) = složka pořádková a kriminální;
• část neuniformovanou, tzv. Státní bezpečnost (StB) = složka státně bezpečnostní a zpravodajská.

Formálně měly obě složky stejné postavení, fakticky ale StB uvnitř SNB jasně dominovala.

SNB se vytvořil z vybraných příslušníků partyzánských a revolučních jednotek, z osob navrátivších se z koncentračních a internačních táborů po přezkoumání státní, národní a mravní spolehlivosti. Po provedené očistě s nimi splynuly i části dosavadních (nyní k 30. červnu 1945 rušených) bezpečnostních sborů. Potřebný právní podklad organizace Sboru měl záhy dát dekret prezidenta republiky. Ten se ale nepodařilo včas připravit.

V programu třetí vlády Národní fronty, předneseného v Ústavodárném národním shromáždění 8. července 1946 se proto již mluvilo o nutnosti připravit speciální zákon o Sboru národní bezpečnosti. SNB byl v Gottwaldem předneseném textu definován takto: „Sbor národní bezpečnosti v lidové republice je povolán, aby hájil zájmy lidu, národa a republiky před všemi vnitřními nepřáteli, aby stál na stráži lidových práv a svobod proti reakci a zbytkům fašismu, aby chránil bezpečnost osoby a bezpečnost národního a soukromého majetku a bděl, aby se každý poctivý občan republiky mohl v klidu a bez obav věnovat své práci a svému povolání.“

Zákon č. 149/1947 Sb., o národní bezpečnosti byl v parlamentu schválen až po dlouhých peripetiích. Počítal s existencí celkem 5 složek: pořádkové, kriminální, státně bezpečnostní, zpravodajské a bezpečnostního letectva. Současně predikoval protnutí bezpečnostní agendy s agendou správní (orgány národních výborů) a s tím, že se státně bezpečnostní složka na konci roku 1947 sloučí se složkou zpravodajskou. Zákon rovněž potvrdil systém centralisticky vytvořeného a vojensky organizovaného Sboru v podřízenosti ministerstva vnitra. Po únoru 1948 byla vazba na místní správní orgány dále oslabována. V období let 1946-1948 byl uvnitř SNB kladen důraz na odstranění některých specifických slovenských záležitostí (na Slovensku byl totiž vývoj SNB mírně odlišný). Tyto proměny SNB potvrdil i novelizovaný zákon č. 286/1948 Sb.

Sbor národní bezpečnosti byl jedním z opěrných pilířů komunistické totality v Československu. Od samého počátku bylo protnutí zájmů KSČ s bezpečnostní agendou evidentní; v letech 1950-1953 bylo vše zdůrazněno vytvořením samostatného ministerstva národní bezpečnosti. Také v 60. – 80. letech zůstával SNB pevně ukotven v systému MV. Plnil a hájil prioritní zájmy, cíle a úkoly KSČ. V tehdy přijímané legislativě se o SNB hovořilo jako o vojensky organizovaném sboru, který hájí „zájmy socialistického společenského a státního zřízení“ a podílí se „na upevňování bezpečnosti států světové socialistické soustavy.“ SNB se nepopiratelně podílel na represivních zásazích proti oponentům komunistického režimu.

S jistou nadsázkou se dá říci, že SNB stál na počátku komunistické totality v Československu (únorová krize 1948 vyvolaná sporem o obsazení míst 8 obvodních velitelů v Praze) a způsobil i pád režimu v listopadu 1989 (zásah na Národní třídě).