Svaz sovětských socialistických republik

• (Sovětský svaz – SSSR)

Stát vytvořený na většině území bývalé ruské říše po bolševické revoluci v roce 1917. Jeho vznik se odvíjí od Deklarace o vytvoření SSSR z 30. prosince 1922. Ačkoliv byla proklamována dobrovolnost zapojení jednotlivých republik ve svazku, existence státu stála na snaze o expanzi bolševického režimu do okolí. Často byla účast vynucena vojenskou silou a nátlakem (např. případ začlenění pobaltských států do SSSR v roce 1940).  V ústavě SSSR byla zakotvena vedoucí pozice komunistické strany ve společnosti.

SSSR byl tvořen 15 svazovými (tzv. socialistickými) republikami. Byla to: Arménská, Ázerbájdžánská, Běloruská, Estonská, Gruzínská, Kazašská, Kirgizská, Litevská, Lotyšská, Moldavská, Ruská (RSFSR), Tádžická, Turkménská, Ukrajinská a Uzbecká. V SSSR byla uplatňována zásada tzv. demokratického centralismu, o všem podstatném se rozhodovalo z mocenského centra, tj. z Moskvy.

Nejvyšší zákonodárná moc ve státě byla svěřena do rukou Nejvyššího sovětu SSSR. Vláda SSSR byla podřízena (stejně jako Nejvyšší sovět) zájmům aparátu komunistické strany, zejména pak politickému byru ústředního výboru. Šlo o skupinu nejvyšších představitelů režimu, kteří rozhodovali o zásadních politických, ekonomických a sociálních otázkách země. Priorita stranického aparátu na úkor státní správy se odvozuje od počátku 20. let (tedy ještě do období Leninova života), kdy se v rámci bolševické strany odehrával souboj mezi příznivci L. D. Trockého a J. V. Stalina.

Režim SSSR byl založen na systematickém politickém dozoru a státní kontrole svých občanů. Strach z potenciální represe a perzekuce prostupoval celou společností. Ekonomika státu byla centralizována, řízena prostřednictvím hospodářských plánů, zemědělství bylo násilně kolektivizováno. Odpůrci režimu byli likvidováni v obludných procesech (či přímo bez nich prostřednictvím oddílů tajné policie), odesíláni do pracovních táborů nebo do vyhnanství. I když režim hlásal zvyšování životní úrovně obyvatelstva s tím, že ještě tato generace bude žít v komunismu (teze N. S. Chruščova), výsledkem byla ekonomická stagnace, růst národnostního napětí a sociální nepokoje.

Po celou dobu existence SSSR byla udržována obrovská armáda. Aktivně se v období let 1917-1945 zapojila do několika konfliktů (boje s Polskem 1920, spojenectví s Hitlerem 1939 a účast na dělení Polska, válka s Finskem 1939-1940, účast v antihitlerovské koalici 1941-1945).  Po druhé světové válce se SSSR stal globální velmocí. Spolu s tím rostly i jeho ambice na mezinárodním poli. Vytvořil vlastní blok států, RVHP a Varšavskou smlouvu. Od roku 1949 vlastnil a dále vyvíjel atomové zbraně.

V letech 1945-1989 přímo či nepřímo soupeřil SSSR s USA. Podporoval prokomunisticky orientované síly a režimy, dodával zbraně do rizikových oblastí, vojensky se přímo angažoval v Maďarsku v roce 1956, v Československu 1968 a Afghánistánu v roce 1979. Přes výši vojenského rozpočtu SSSR se i do této oblasti promítly technologické problémy a zaostávání.

V druhé polovině 80. let se režim ocitl v ekonomické krizi, která si vynutila politické reformy. Po zhroucení sovětského bloku se i uvnitř SSSR objevovaly hlasy o nutnosti nově definovat svazové dokumenty. Tím měly být vyřešeny kompetenční a národnostní spory mezi jednotlivými republikami a centrem. Gorbačov připravoval nové znění svazové smlouvy. Puč konzervativců v srpnu 1991 však ukázal, že centrum již nedisponuje dostatečnými silami na další ovlivňování života v SSSR. Tyto kompetence přešly na jednotlivé republiky.

Na konci roku 1991 se tak SSSR rozpadl a zanikl.