Komunismus (z latinského communis = společný, obecný) je představa, že lze naprogramovat a v praxi aplikovat optimální ekonomické, politické a sociální uspořádání společnosti založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování dosaženého důchodu podle potřeb, což údajně povede k dosažení beztřídní rovnostářské a prosperující společnosti. V teoretické oblasti se režim opírá o učení marxismu – leninismu, v němž klíčovou roli hraje tzv. třídní boj. Režim komunistické strany optimálně nastolený revoluční cestou je vybudován na silné pozici předáka komunistické strany (první, respektive generální tajemník), což často vede k až nekritickému obdivu vůči této osobě (nazýváno kult osobnosti). Komunistická strana si také velmi rychle podřídí mechanismy státní moci, proroste do nich a stane se státostranou. Její zájmy se stanou hlavními zájmy celé společnosti. Pro jejich uskutečnění je komunistický režim opírající se o byrokratický a represivní aparát připraven likvidovat své i jen potenciální oponenty.
Autoři Černé knihy komunismu se v úvodním slově vyjádřili naprosto jasně: „Komunistické režimy překonaly individuální zločin, jasně zaměřené i příležitostné masakry, a učinily z masového zločinu skutečný systém vládnutí.“ Totalitní komunistický systém odmítá parlamentní systém. Komunistická strana proniká do všech sfér společenského života, paralyzuje jejich normální funkce a v konečném stádiu je plně ovládá. Skutečné demokratické modely absentují, např. volby sice existují, ale mají formální podobu. Pozice stranického aparátu je ve společnosti zásadní, přesto, že komunisté tvoří její menšinu. Dochází k eliminaci nekomunistických stran; jsou buď ovládnuty a dále kontrolovány nebo zlikvidovány. Opoziční názory nejsou trpěny; kritici režimu jsou tvrdě a nekompromisně pronásledováni. Režim nedodržuje ani své vlastní zákony, např. v ústavě přítomná občanská a lidská práva. Dochází k masivnímu používání represí, násilí a teroru k likvidaci i jen potenciálních nepřátel. Právě k tomu je zřízen represivní aparát. Obyvatelstvo státu je systematicky zastrašováno (každý zná někoho, kdo byl režimem postižen). Státostrana se rovněž snaží o maximální kontrolu života společnosti jako celku. Komunistický režim mění systém ostrahy státních hranic; nelze svobodně cestovat, vše je podřízeno kontrole. V kombinaci s cenzurními zásahy komunistický režim vytváří vlastní propagandu, v rámci níž objasňuje svým obyvatelům, co si mají myslet. Režim cíleně eliminuje a útočí na pozice církve ve společnosti. Dochází ke „glajchšajchtování“ kultury a umění; místo variability uměleckých forem je vytvořen jediný přípustný socialistický realismus.
Komunistický režim v ČSR zlikvidoval soukromé vlastnictví. V oblasti zemědělství preferoval kolektivní formu vlastnických vztahů (státní statky, jednotná zemědělská družstva). Ekonomický vývoj společnosti se děje centrálně, plánovitě pod dohledem komunistické strany ve formě dvouletých, pětiletých nebo sedmiletých plánů. Ve skutečnosti ale dochází pouze k přerozdělování finančních toků. Finanční kolapsy byly řešeny jako tzv. měnové reformy (ČSR v roce 1953). Výroba řízená komunistickou stranou přerušila kontakty se západními demokraciemi, nedokázala udržet kvalitu výroby a posléze nemohla konkurovat tržnímu prostředí. Režim dotoval nekonkurenceschopné provozy. Významným problémem byl také fenomén tzv. nedostatkového zboží a front na cokoliv (od hygienických potřeb přes ovoce a zeleninu až po elektroniku a auta).
Při uvolnění totální kontroly komunistické strany nad společností dochází ke krizi režimu. Reforma komunismu iniciovaná z prostředí komunistické strany není možná (viz události v Maďarsku a Polsku 1956, Pražské jaro 1968, Polsko začátkem 80. let, Gorbačovova perestrojka a glásnosť).
---